Jak mě přepadlo hovno

Když bůh tvořil svět, udělal několik velkých zásadních chyb. Tyto chyby on bohužel nikdy nepocítil, nicméně lidstvo s nimi musí žít od nepaměti. Jejich spousta, ale jedna z mnoha těch nejdůležitějších, provází moji maličkost, už spoustu a spoustu let Dalo by se říct, že téměř od zrození. A ptáte se co to je? No nic jiného než obyčejné ráno.

Vyslovení tohoto slova, budí v mnoha lidech doslova nepředstavitelnou hrůzu. S ránem je totiž spjata další božská chyba. A tou je vstávání! Toto nutné zlo pak navazuje na mnoho dalších a dalších kyksú, které náš stvořitel - možná ani nevědomky - přivedl na tento, jinak krásný svět. Jejich soupis by byl asi hodně moc dlouhý, nicméně nezbývá nám bohužel nic jiného, než tyto chyby pokorně a poslušně snášet.

Toho osudného rána, se mě vstávalo opravdu blbě. První věc co mě při drnčení budíku napadla, bylo, jak někdo může říkat, že je ráno, když venku vládne tma jak v pytli. Za špinavou záclonou bylo vidět jenom černé okno a nebýt rachotu z ranního pátého vlaku, který projížděl kolem, myslel bych si že je něco kolem půlnoci. Ono totiž na tom vstávání ne ní zas tak nic strašného, to se dá překonat, ale vylézt s vyhřátého pelíšku, to chce už notnou dávku odvahy.

Ležel sem pěkně natáhlý na zádech a rozsvícená stará lampička, žlutě ozařovala můj malí neútulný pokojíček. Čuměl sem tiše do stropu a pomalu nabíral síly k poslední fázi stávání. Tuto ranní činnost sem totiž rozdělil na několik pomalých, ale důležitých etap.

Prvním a zároveň nejdůležitějším momentem, je krátká chvíle, kdy musíte zaregistrovat to proradné zařízení zvané budík. (Zajímalo by mě který vůl vymyslel něco tak strašného) Tady nastanou dvě možné rozdílné situace. První je ta, že budík neuslyšíte. Čili spíte spokojeně dál a další etapy pro vás neexistují a nebo vás budíček probere a vy jedete podle rozdělených etap dál. Musí se vám leť podařit toho plechového, nebo plastového drncálictu co možná nejdříve umlčet. Ovšem musíte to učinit tak, aby druhý den mohl zase plnit svoji důležitou úlohu. To znamená, že budík musí přežít. Takže žádné házení do kouta či něco podobného!

Když pak konečně budítko utichne, je další etapa u konce. Pak tou samou rukou kterou ste umlčeli moderní budící techniku, již na vyklím pohybem rozsvítíte lampičku a minimálně deset minut jenom tiše ležíte a pomalu se smiřujete s tím, že jestli na vás nespadne atomová bomba budete muset stejně chtě nechtě nakonec povinně vstát. A věřte nevěřte, je několik desítek let tradicí, že atomovky do postele už jaksik nepadají.

Je sice pravdou, že se občas stane takzvaný nežádoucí efekt v vstávání, což není nic jiného, než že během desetiminutového relaksování, lidově řečeno zase zaberete a logicky se odeberete spět na první etapu. Tam je to ovšem probuzení, poněkud trochu stiženo, umlčeným budíkem. V jazyce prostého lidu, se tomu stručně říká, zaspání.

Mě se však tentokrát zaspat nepovedlo. Po necelých deseti minutách sem z velikým odporem odkryl peřinu a pohybem který připomínal malomocného a hrbáče dohromady začal plnit neodkladné ranní povinnosti. Tím je myšleno nucené vyprázdňování tělních tekutin a jiných tuhých, nevábně nevonících produktů. Je zajímavý že tato činnost mě nikdy nevadí. Není nad to se ráno dobře vysrat. Když tohle ošidíte stojí potom celí den za hov… Přečtete si přitom včerejší noviny a kuřáci si přitom vychutnají svoju první raní cigaretku.

I když sem se tenkrát vykadil na výsost spokojen, čekal mě vskutku krutý den. Inu jak se říká vyjimka potvrzuje pravidlo.

Pak po tradiční hygieně, která zahrnuje opláchnutí tlamičky a její následovné vyčištění, za využití zubní pasty perlička, což je prostě jednička, oblékl sem své mladé tělo do slušivého "džinsového" kompletu, učesal háro, nazul sabatky, (což byla praktická obuv osmdesátých let dvacátého století) hodil přes rameno somračku a vypadl se svého pokoje, který sem na dva západy zamčel klíčem značky Fab. Poté sem na vrátnici slušně pozdravil paní vrátnou, odevzdal ji klíč a se vyžnou houpavou chůzi, vyrazil směrem k zastávce autobusu. Je zajímavé, že veškeré autobusové a šalinové zastávky vždycky postavijou tam kde se to maximálně nehodí. Aspoň mě to tak připadá. Není potom pak spodivem, že se občas stává, že dopravu, na kterou zrovna spěcháme, prostě nestihneme. A ani tento den nebyl žádnou vyjímkou.Autobus mě prostě ujel.

Den začínal opravdu skvěle. Je sice pravdou, že hlavní příčinou není ani tak vzdálenost zastávky, jako spíš fakt, že chodím prostě na čas. Většinou to stíhám, ale občas se holt nezadaří. A když pak v dálce vidíte odjíždějící vozidlo MHD, trošku vás vtom smutku potěší že tam nejste sám. Holt takových volu co dobíhají na poslední chvíli je porát ještě dost. Všichni totiž bez výjimky běží až k zastávce a naivně si myslí že šofér vozidla ještě zastaví. Bohužel většinou jim nezbude než čekat na další spoj. Porát se dívají na hodinky a dobrých osmdesát procent to ještě hlasitě komentuje nespisovnými neboli sprostými slovy. Inu co, tak už to prostě chodí.

A tak sem toho rána, s malým nervózním kolektivem čekal na další mašinu. Pomalu přibývalo nových příchozích cestujících a za malou chvíli konečně autobus přifrčel.

Maximálně nepohodlně sem se do ně ho nacpal a jak uzený šprot v konzervě, se pomalu drkocal směrem chlebodárné fabrice. A jak tak jedeme a drncáme se po kvalitních Brněnských silnicích, najednou z ničeho nic, prostě jak rána z čistého nebe, se ozval nekompromisní hlas přírody. Prostě ve mně nějak zabublalo a moje střeva začali jasně a hlavně hlasitě žádat o změnu majitele mojí včerejší celodenní stravy. Zřejmě došlo k nedostatečnému rannímu vysrání, což se teď projevovalo nejen hlasitostí, ale i pachově. Dělal sem jako by nic a pod nos sem si mumlal kdo že to tu tak po ránu nehorázně sere. Všiml sem si že někteří jedinci začali poňufávat nosem a marně se snažili najít toho proradného prďocha.

Bylo zvláštní že čím pomalejc autobus jel, tím rychlejc se projevovala nutnost okamžitého prdelního vyprázdnění. Snažil sem se svírat půlky co to šlo, ale sila přírody je mocná. Ať sem dělal co sem chtěl, nevyhnutelná katastrofa se nezadržitelně blížila. Bylo mi jasné že do práce takhle zcela určitě nedojedu. A jestli jo, tak dokonale posranej. Vypadal sem jak fakír kterého kousli tři kobry najednou. Stehna sevřené u sebe, oči vypleštěné jak angorský Králík a jak sem se furt šponoval byl se aspoň o deset čísel delší. Rukou sem svíral madlo jak Herkules a kdyby mě chtěl nějaký buzik zezadu znásilnit musel by použít přinejmenším silničářskou zbíječku.

Situace začala být vjednom okamžiku, už opravdu kritická, jak fanatický kněz sem se začal modlil snad ke všemu možnému co na světě existuje a doufal že ten prašivej autobus konečně zastaví.

A ejhle, z ničeho nic bylo mojím prosbám vyhověno. Malí problém byl ale v tom, že autobus sice zastavil, ale učinil to stylem který silně připomínal Ferrari zajíždějící do depa při velké ceně Monte Carla. Autobus se shoupl a několik málo cestujících se do mě nadrzo navalilo. V tu chvíli se ve mě všechno zachvělo. A myslím, že sem zažil to, co Amundzen na severním pólu. On měl radost že stanul na nejsevernějším cípu země a já zase radost že sem se neposral.

Jak stoletá Japonka v úzké sukni sem se pomalu vydral z vozidla a pohybem jenž připomínal baletku z labutího jezera sem malími krůčky, které ale byli o to rychlejší, mazal najít nějaké vhodné místo k ukončení této tryzně. V jednu chvíli sem už myslel že začnu štěkat a jak zatoulaný pes se vyseru někde uprostřed chodníku.

Avšak moje drahá štěstěna byla toho rána v dobrém rozmaru a do cesty mě postavila zarostlí železniční viadukt. Zalítl sem do křoví jak vyplašená koroptev a mezitím co sem ušlapával vysokou všuderostoůcí trávu, dozajista sem překonal světoví rekord ve vyslíkání kalhot. Slítli se mě jak blesk a to co následovalo se nedá dost dobře popsat. To blaho, ta úleva no lepší jak orgasmus. Čapěl sem v té temnotě a hlasitě oddychoval. Nebylo to ani tak úlevou po vysrání jako spíš úlevou od představy, že by to, co teď leží dole pode mnou mělo být v mojích trenkách. A podle toho, jak to se mě dlouho šlo, sem to odhadl na pořádný lívanec. Ještě štěstí, že sem to stihl. Budíš k tomu hovnu muchy dobré.

Když pak ze mě konečně opadl ten blažený pocit a studený pot na čele začal pomalu usychat, začal sem se rozhlížet po něčem vhodným, čím bych si tu svoju spokojeně vysranou prdelku vytřel. Všude byla jenom tráva, ňáky keře a pár stromků z tak malími lístky že by si snima nevytřela prdel ani veverka. Inu což, zalovil sem tedy ve své kožené peněžence a dva staré lístky ČSD posloužili coby hajzlpapír maximálně skvěle. Pravda, první byl sice trošku tvrdší než originál , avšak další pokus sem už nenechal náhodě. Pořádně sem druhý lístek promnul v ruce až byl jaksepatří měkký. Jenže jak se hnedle ukázalo asi sem to s tím promnutím trochu přehnal. Jak sem totiž činil tu onu vytírací činnost, stal se tak zvaně nežádoucí efekt ve vytírání prdelek. Prostě a jasně mě ukazovací prstíček projel tím tenkým papírem a přímo se setkal s hmotou, která měla skončit úplně někde jinde.

Co se dalo holt dělat, prstík sem utřel do trávy a za sprostého mumlání se začal rychle oblíkat. Hodin bylo jak na kostele a do fabriky mě zbývalo ještě kus cesty.

Vylítl sem s křoví jak Tarzan, rozloučil sem se z hovnem a v poloklusu mazal k chlebodárné továrně.

Začalo mě však být divné, že čím víc sem se vzdaloval od kakajícího místa, tím víc sem porát cítil onen smrádek který sem vypustil v tom temném místě kdesi v křovinách. Zarazilo mě to a jak nafintěný manekýn sem koukal jestli mě kousek prdelního produktu neuvízlo na botách. Boty byli čisté a i na kalhotách nebylo zhola nic.

Trošku sem se tomu podivil, ale když sem nic nenašel nabyl sem dojmu že mě smrad prostě pronásleduje. Asi sem mu přirost k srdci a nechce se semnou jen tak rozloučit. Mávl sem nad tím rukou a mazal dál.

Temné pohledy a otáčející se hlavy kolemjdoucích lidí ve mně však začal vzbuzovat nejistotu. Smrádek se pořád linul okolo a nebýt brzo ráno, začali by asi kolem mě určitě lítat muchy.

Rychle sem proběhl vrátnicou a veselí smích který mě zazněl v zádech, dal jasný povel okamžitě zakročit. Jak střela sem vlítl do šatny a začal z pátráním, po iniciátorovy mojích voňavých problémů. Ani sem netušil jak moje pátrání nabude rychlých konců.

Jen co sem sundal bundu, zvanou též džiska, bylo vyšetřování maléru u konce. Od límce až po pas byla totiž moje oblíbená riflová bunda dokonale posraná. Vypadala jako kdyby na ňu někdo tenkými čárami udělal batiku. Zjistit příčinu původu nebylo nikterak těžké.

Vzpomněl sem si totiž, že když sem vstával od svého produktu, švihli mě přes záda nějaké haluze. Zřejmě sem málo ušlapal místo a hovinko se prostě poté, co sem větve zase uvolnil, vrátilo jak středověkým prakem zpátky ke svému majiteli.

Celá šatna měla z toho šíleně hroznou prdel. Lochčili se jak koni a nebýt toho, že museli na směnu asi by se tam všichni umlátili smíchy. Jediný komu to až zas tak směšné nepřipadalo sem byl nakonec jediný já. Omluvili mě na dílně a vyzbrojen mýdlem a kartáčem sem se dal do hovnové očisty.

Bundu sem v teplé vodě pečlivě vypral, na sušáku dokonale osušil a připravil se na to že minimálně měsíc budu secsakramentsky trpět.

A jak se hnedle ukázalo, vůbec sem se nemýlil. Už druhý den mě dobří kamarádi začali nosit hajzlpapír s tím, že prej slyšeli, že sem na tom tak špatně že si vytírám prdel do bundy a né do papíru. I prací prášek sem dokonce dostal, že prý, až budu mít zase velké prádlo. Inu kamarádu nemá člověk nikdy dost.

Ještě štěstí, že průseru a srand se děje porát dost a dost. Neboť za ňáký čas mě vystřídá zase někdo další a já budu mít na chvíli klid než zase něco provedu.

Co říci na závěr.

Škoda že nedělají panské plínky,
pro ranní cestování městskou dopravou.
Určitě by byl zájem.
Mě zatím nezbývá než se držet hesla,
než začneš srat, dobře si to pod sebou ušlap.
Neboť jak se říká, lepší hovno na zemi, než na zádech.